A teď nastavíme zrcadlo podruhé...
Jestliže jsem před nemnoha dny pranýřoval tvůrce snímku Hledá se prezident z důvodu trapně předstírané vyváženosti a přiblblého konceptu politické koreknosti, dokument Spříznění přímou volbou, který byl odvysíláním první dubnovou neděli, obdobným nedostatkem netrpí. Remunda a Klusák jsou etablovaní dokumentaristé (z nejznámějších děl alespoň Český sen a Český mír), jejichž silnou stránkou je aktivní role při utváření publikované reality. Je nabíledni, že jejich aktivní - někdo by snad řekl až aktivistické - vystupování je trnem v oku početné divácké i filmové veřejnosti. Není se co divit: naivní představa strastiplné, ale produktivní cesty vedoucí k dešifrování neměnného významu, v případě publicistiky odhalení jediné, původní reality, je stále živá a kolektivně uznávaná.
Spříznění přímou volbou akcentuje zejména druhé kolo volby, cílí na zbylé finalisty. Lépe řečeno, na příznivce zbylých finalistů a prezidentskou kampaň. Schwarzenberg i Zeman připomínají šachové figurky králů, s kterými je z důvodu vlastní bezpečnosti nepragmatické výrazně pohybovat a dění se odehrává mimo ně samotné. Výrazné je to zejména u ministra zahraničí: ať jsou důvody jakékoliv, zdá se divákovi, že z knížete pasivita přímo čiší a - jak správně pochopili Klusák s Remundou - není inspirativní filmovat muže, který souhlasně přikyvuje všem nápadům. Mnohem zajímavější je tak dokumentovat okolí obou kandidátů a způsob myšlení a argumentace jejich spřízněnců. Bohužel pro Karla Schwarzenberga není vytvořený obraz příliš pozitivní z několika důvodů:
1) Problém elit
V poslední době se opakovaně diskutuje o vztahu intelektuála a společnosti (viz např. Intelektuál ve veřejném prostoru, Academia, 2012) a výstupem těchto debat, jak to často bývá, je ještě větší znejasnění problematiky. Každopádně převládá konsensuální shoda v tom, že intelektuál by měl plnit roli kritického hlídače a nespokojeného buřiče společností rezonujících témat. I sebemenší kooperace s vládnoucí třídou či proklamované ztotožnění s dominantní ideologií je bryskně odmítnuto jako prohřešek proti samotné esenci pojmu intelektuálních elit. Aby nedošlo ke zmatení: nemluvíme o podpoře či příklonu k určité myšlence či ideji, nýbrž o zjevné ne-používání kritického odstupu. A právě až zaslepeností a fanatismem bohužel trpí mnoho z okruhu ministrových fanoušků, kteří zcela rezignovali na odstup a mnohdy až trapným způsobem podporují svého kandidáta (členové PEN klubu, vesměs oceňovaní literáti, zpívají "Kníže má k lidu blíže"; David Vávra recituje oslavnou dětskou říkanku; herci mobilizují voličstvo na prvoplánovou emoční notu, tedy "budoucnost našich dětí"). Výše popsané se ale obrátilo a jistě ještě obrátí proti aktérům samým, elity ztratily legitimitu a jejich hlas, který je v každé společnosti při napjatých událostech očekáván jako moudrá rada shůry, již vyslyšen nebude - zdiskreditování sama sebe je pro intelektuála takřka smrtící.
2) Nedostatek empatie
O negativistické kampani Miloše Zemana se toho napsalo již dost, není důvod opakovat známé. Naopak Schwarzenberg, alespoň rétoricky, proklamoval sjednocení rozdílných táborů - myšlenka to jistě chvályhodná. Znovu, bohužel, v praxi jeho voličstva nijak důsledně aplikovaná nebyla. Tam, kde by měli být intelektuálové (a samozřejmě i ostatní) nad věcí, přijali útočnou rétoriku oponenta a opláceli stejnou mincí. Například na setkání v Ostravě jeden z přítomnýcn položil knížeti zcela rozumnou otázku, proč se náhle odstřihl od svého působení ve vládě a tváří se jako zcela nezávislý kandidát. Dav přítomných bez váhaní a s nadávkami vyvedl reptala ze sálu jako "zemanovce", kterým paradoxně dotyčný vůbec nebyl - muž jen upozornil, že jeho celoživitní hornická dráha je vyvážena relativně nízkým důchodem a odměněna zvyšujícími se daněmi a kandidát se tváří, že se ho to vůbec netýká.
3) Zjednodušené opozice
Během voleb se vytvořil dojem, že proti sobě stojí dvě nesmiřitelné společnosti třídně rozlišitelné. Město/vesnice, podnikatelé/uklízečky, studenti/důchodci a samozřejmě nejstupidnější opozice chytří/hloupí. Moudří volí Karla, blbí volí prase. Je to problém, jež zůstal ostudně nepovšimnut, protože představa, že jsem narčen z hlouposti vlastně jen z toho důvodu, že mám jiný názor, je nepřijatelná. Samozřejmě, mnozí přívrženci Zemana se neostýchali takové výrazy používat, nicméně oplácení stejným způsobem je ukázka malosti a uraženosti. Jinak řečeno, tam kde mohl Schwarzenberg profitovat, nechal se zatáhnout do hry, která byla umně řízena Zemanových štábem.
Remundův a Klusákův dokument je cenným příspěvkem k mozaice výjevů z prezidentské volby, o to zajímavější, že se nebojí předvést oblíbeného kandidáta a jeho příznivce z druhé, nelichotivé strany. V jistém ohledu je tak tento snímek mnohem objektivnějším počinem než Kudrnův Hledá se prezident, na pseudofakticitu si nehraje a problematizuje neochvějné přesvědčení mnohých voličů knížete, že jsme propásli neopakovatelnou příležitost změnit naší malou demokracii k nepoznání.
Online ke shlédnutí na:
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10408111009-cesky-zurnal/212562262600005-sprizneni-primou-volbou/
dN.